Umělecká eurytmie

Hlásková eurytmie
Úkolem hláskové eurytmie je zviditelnění slova a řeči. Našimi orgány řeči (hrtanem a sousedními orgány) uvádíme do pohybu vzduch. Hláska není ničím jiným než pohybem vzduchu. Řečí tedy vytváříme neviditelné pohyby, které se eurytmie snaží zviditelnit. Eurytmie usiluje o zviditelnění toho, co jinak zůstává v řeči neviditelné. Vše, co nachází svůj výraz v řeči – rytmus, takt, melodie, pocit, nálada – to vše se eurytmie snaží učinit viditelným skrze pohyb celého těla. Zákonitosti hláskové eurytmie jsou tedy odvozeny ze zákonitostí procesů probíhajících při mluvení. Stejně jako tónová eurytmie odvozuje své vnitřní zákonitosti z hudby, podléhá hlásková eurytmie zákonitostem řeči.

Začátky hláskové eurytmie byly jako ,,tápání ve tmě‘‘. V roce 1911 přišla za Rudolfem Steinerem žena, matka Lori Meier Smith, s žádostí o radu. Zemřel jí manžel a ona zůstala sama se svou dcerou, která se chtěla v budoucnu věnovat nějakému pohybovému umění s ozdravujícími účinky na tělo. Rudolf Steiner řekl, že takové umění by se mohlo zrodit, bylo by však zaměřeno přednostně na mluvené slovo. Od té doby dával Rudolf Steiner této ženě různé úkoly, mezi něž patřilo např. studium řeckých soch či lidské anatomie, cvičení geometrických pozic podle Cornelia Agrippa (známé jako cvičení ‘‘Ich denke die Rede‘‘) apod. V roce 1912 pak proběhlo první eurytmické cvičení. Následně vznikl Dionýský kurz eurytmie vedený Lori Meier Smith. V tomto kurzu šlo o energický a ohnivý pohyb; tělo se muselo stát plně uchopeným nástrojem pro eurytmické ztvárnění. Později vznikl jako protiváha Apollónský kurz, v němž se cvičila spíš šikovnost, ladnost a plynulost pohybu. Od roku 1918 už vznikaly konkrétní formy i pro větší skupiny lidí. Paralelně s rozením eurytmie také probíhala stavba Goetheanu, budovy nacházející se ve švýcarském Dornachu, která měla sloužit jako místo pro pěstování antroposofie. Podle slov Rudolfa Steinera by ,,bez této budovy nikdy nevznikla eurytmie, čerpající ze stejného pocitu a nadšení‘‘. Již během stavby probíhala každou neděli eurytmická vystoupení na jevišti Goetheana. V roce 1920 pak došlo i ke vzniku tónové eurytmie.

Tónová eurytmie
Eurytmie nejprve vznikla jako umění zviditelňující zákonitosti lidské mluvy. Teprve později v roce 1915 byly položeny první základy tónové eurytmie, která si uložila za cíl zviditelnění hudby. V počátcích jejího vzniku se nejprve určily gesta pro jednotlivé tóny stupnice C-Dur. Pro durové stupnice, které mají charakter otevřenosti a lehkosti, byla dána gesta v horní části těla. Naopak pro molové stupnice s kvalitou uzavřenosti a tíže se gesta utvářela v dolní zóně. Na co se tenkrát velice dbalo, byly zejména úhly, jež měly svírat paže v gestu pro určitý tón. Tyto úhly byly přesně dané. Byla zde tedy jistá polarita mezi hláskovou eurytmií, která se zpočátku vyvíjela jako energické pohyby bez konkrétních gest pro ruce a paže a eurytmií tónovou, která se cvičila ve stoje, a ruce měly přesně určená gesta. Lze říci, že rozdíl mezi hláskovou a tónovou eurytmií spočívá v tom, že u hláskové eurytmie vychází pohyb aktivně z těla ven (člověk vstupuje do světa a utváří si k němu vztah – jde o vztah člověka ke světu), u tónové eurytmie je tomu spíš tak, jako by se hudba sama vlévala do gest a utvářela je (člověk spočívá více ve vlastním duševním prožívání; jde o vztah člověka k sobě samému). Poté co byly položeny tyto elementární základy tónové eurytmie, byly eurytmistky ještě stále velmi zaměstnány rozvíjením impulsů pro hláskovou eurytmii, a proto neměl nikdo čas a sílu podněty pro tónovou eurytmii dále rozvíjet. V té době si však jedna z eurytmistek Hendrika Hollenbach předsevzala, že začne cvičit tónovou eurytmii s malými dětmi. Tónové eurytmii se tehdy věnovala pouze tato skupina dětí. Ta poté představila výsledky své práce Marii Steinerové, která z nich byla nadšená a nechala je vystupovat na jevišti Goetheana ve švýcarském Dornachu, kde si vysloužili neobyčejný úspěch a probudily tak ve více eurytmistkách touhu začít se zabývat i tónovou eurytmií. Hendrika Hollenbach tak nadále pracovala i s dospělými lidmi. Postupně se gesta začala cvičit i v pohybu a v roce 1924 se tónová eurytmie začala obohacovat o nové umělecké prvky, které jsou známé dodnes. Začalo se pracovat na sólových formách pro hudební skladby a na skupinových choreografiích. V průběhu 20. století pak začaly vznikat i formy pro symfonie.